Před lety jsem se přestěhovala do Anglie.

Ne sama.

Přijela jsem se dvěma kufry, dvěma psy a dvěma kočkami. 

A protože život má smysl pro humor, dneska už mám doma jednoho psa velkého skoro jako Baskervillský pes a dvě kočky, které se nebojí ani lišek pobíhajících po naší zahradě.

Úplně stejně jako vy jsem kdysi stála nad mapou londýnského metra a připadala si, že jsem se ocitla v jiném vesmíru.

Upřímně? Občas si tak připadám pořád.

Jen už mě to neděsí.

Baví mě to.

Ne proto, že bych věděla všechno.

Ale protože už vím, že když člověk něco neví, skoro vždycky se to dá nějak vyřešit.

Možná právě proto mě baví být o krok napřed.

Ne proto, abych byla důležitá.

Ale aby ostatní mohli být o něco víc v klidu.

Jsem žena, která propojuje světy.

Česko a Anglii.

Odvahu a strach.

Dobrodružství a bezpečí.

To známé a to, na co si člověk ještě netroufl.

Když zrovna neMěstuji...

Když zrovna neměstuju, překonávám se v olympijském vzpírání a v posilovně.

Maluju, kreslím a tancuju skoro jak ve Stardance. 

Píšu o AI i o lidské bolesti.

A městuju na vlastní triko - třeba  ťapu do Santiaga.

Jindy ležím s beduíny uprostřed ománské pouště a pod UV lampou hledám štíry.

A pak se zase vrátím do Londýna, dám si cappuccino a pozoruju lidi.